První rozhovor, který vám v tomto jarním měsíci přinášíme, je rozhovor který nám poskytla MUDr. Dagmar Opekarová, působící ve stomatologické ordinaci v Praze v Holešovicích. Paní doktorky jsme se ptali na začátky její zubařské kariéry i na bolesti týkající se právě zubů.
Co vás přivedlo k medicíně?
Medicínu jsem chtěla dělat primárně, protože maminka byla magistra farmacie a zdálo se mi to smysluplné. A zuby zvítězily, protože jsem si říkala, že nebudu mít přesčasy a budu k tomu moct mít děti.
A jak dlouho už stomatologii děláte?
Od roku 1980, s přestávkami na mateřskou, což bylo také dlouho, asi sedm let.
Tak to je už je něco přes 34 let a baví Vás to stále?
Baví a moc…
Tak to je skvělé. A jaký je nejčastější problém, s kterým lidé k zubaři chodí?
U zubů je to celkem přehledná situace, která se v podstatě nemění po dlouhá desetiletí, takže primárně zubní kaz a komplikace spojené se zubním kazem, to znamená zánět nervu, zánět okostice, ztráta zubu a to je v podstatě devadesát procent naší práce, tam je to přehledná situace, není to jako v ostatních odvětvích medicíny.
Tak to není příliš komplikované
To tedy ne (smích).
A jak jsou na tom Češi s ústní hygienou, starají se o svoje zuby?
Je to mnohem lepší, než to bývalo, to určitě, ale pořád je to, hlavně u starší generace víceméně katastrofa.
Takže se nestarají…
Starají, ale špatně a málo kdo si to nechá vysvětlit. V podstatě je zásadní dojít si k dentální hygieničce, pokud tedy nemám dar z nebes a nezvládám to sám, a pak v tom celý život pokračovat. A také je podstatné učit to děti ve školách, hned od začátku. Ale je to tak o padesát procent lepší než dřív, to se nedá srovnat.
A co mezizubní nit a mezizubní kartáček, používají nebo nepoužívají ho Češi?
Už začínají, také už jsme někde úplně jinde, než třeba před desíti lety. Ale zároveň je tu pořád početná skupina lidí, kteří to berou buď jako úplnou zbytečnost, nebo mají pocit, že to zvládají a nemusí se tím zabývat. Jejich osobnost je v tomto ohledu silnější, než strach o chrup a já jim to upřímně závidím.
Jistě, je ale pravda, že jsem se setkala s docela hodně lidmi, kteří nemají ani jednu plombu, aniž by se o zuby nějak extra starali, ale to je asi zase otázka dědičnosti, že?
Ano to opravdu hodně.
A jak je to s nadstandardy? Jsou si Češi ochotní připlatit za bílé plomby a tak podobně, nebo nejdou pod to, co nepokrývá pojišťovna, přeci jenom zuby nejsou příliš vidět.
Tohle je zase trochu horší, díky krizi co přišla a takovému tomu davovému šílenství, že se má šetřit, tak určitě méně než dřív. Což je občas dobře, nemyslím si totiž, že by měl každý nadstandard smysl. Zuby jsou obecně drahá záležitost, protože pojišťovna z daleka všechno neplatí, takže u nás jsou lidé zvyklí, už z dob socialismu že se doplácí, na zuby se doplácelo vždy.
A co je nejhorší na práci stomatologa?
Nejhorší? No paradoxně to co je zároveň nejlepší, ta komunikace s lidmi (smích).
Vážně? Já bych čekala něco jako zápach z úst nebo pacienti co koušou…
Tak to se mě tady v ordinaci příliš netýká, to řeší spíše partneři a manželky pacientů, což je určitě hrůza. Pokud opakovaně hygienu nezlepší a přijdou sem s tím, že jim ze zubů vyndávám zbytky jídla, tak se v jejich ústech příliš snažit nebudu. Tohle je prostě určitý typ lidí, co o to vlastně ani příliš nestojí.
A to se opravdu stává? Že vám chodí lidé a mají mezi zuby jídlo a podobně?
Je to časté, není to úplně běžné, ale časté to je.
A co nejkurióznějšího nebo nejhoršího se vám ze strany pacienta stalo? Zajímalo by mě, jestli dospělí pacienti třeba koušou, nebo vám odstrkávají ruce…
Myslím, že to už beru jako součást téhle profese, neberu si to osobně, je to docela normální. Spíš je dost hrozné, když se tady někdo chová neadekvátně situaci a je hysterický. Což se děje celkem často. K té kuriozitě, tak jednou se mi stala taková, až skoro smutná věc, paní měla ošklivý zánět a na zubu, kterého se to týkalo, měla zlatou korunku, která musela pryč, byla tu s manželem a ten si to prostě nepřál, přesto, že jeho manželka úpěla bolestí a zánět už byl v takovém stavu, že jí šlo prakticky o život, tak ji za ruku vytáhl z ordinace, že korunka se odstraňovat prostě nebude. Lidé jsou různí, je to smutné, ale je to tak.
Tak teď trochu z jiného praktičtějšího soudku. Je nějaký recept jak se zbavit bolesti zubů? Jistě v první řadě by si měl člověk zavolat k zubaři, ale co když zrovna nemá místo a pacienta nemůže přijmout? Co potom?
Tak to se stát nemůže, nebo nemělo by. My přijímáme pacienta, kterého něco bolí vždy, vždy se najde skulinka kam ho vměstnat. Jinak určitě prášek na bolest, ale nemělo by se stát, že vás neošetří, alespoň určitě ne v Praze. Jsou tu asi tři kliniky a pohotovosti, které přijímají 24 hodin denně, takže se v nejhorším obrátit tam.
Ještě by mě zajímalo jedno z nejčastějších témat týkajících se zubů, co zuby moudrosti? Je nevyhnutelné, aby člověku vyrostly? A jestliže ano, je nutné je vždy trhat?
Ne, určitě to není nevyhnutelné. Významné části lidí se zuby moudrosti ani nezaloží. Já bych to asi rozdělila do čtyř skupin. První skupině lidí se zuby moudrosti ani nezaloží, druhé skupině se založí, ale nakonec nevyrostou, třetí skupina je na tom nejhůř, tam zuby vyrostou a dělají velké problémy a nakonec se musejí i vytrhnout a čtvrté skupině se založí, vyrostou a žádné problémy jim nedělají, normálně s nimi žijí po zbytek života bez problémů.
A co se týče bolesti, tak bolest k zubům prostě bohužel patří a i když se opravdu snažíme, tak ne vždy jsme schopni pacientovi od bolesti okamžitě pomoct. Když má někdo například zánět, můžeme zub vytrhnout a člověku se uleví, ale jsou i takové případy, kdy nejsou vhodná ani antibiotika a ten zánět tam prostě pořád je a člověk tu bolest musí pár dní přečkat, než se zánět zahojí sám. U bolesti je také velice důležitá psychika. Často se setkávám s tím, že přijde někdo, kdo zrovna prožívá nějaké těžké životní období, nebo má prostě psychické potíže a bolest prožívá daleko intenzivněji, než pacient co je v dobrém psychickém stavu. Bolest se jim zdá třeba i úplně nesnesitelná, zatímco člověk, který je v pohodě, by nad takovým problémem mávnul rukou, nebo by bolest přečkal raz dva. Takže zde velkou roli hraje i psychosomatika, ostatně jako ve všech ostatních medicínských odvětvích.
MUDr. Dagmar Opekarová, byla velice milá a při rozhovoru ochotně odpovídala. Samozřejmě jsme to vzali pěkně najednou a hned po rozhovoru jsem si také vyskočila na zubařské křeslo, malý kazík se tam našel, ale nic dramatického. Paní doktorka má 3 děti a už dvě vnoučata, její ordinaci najdete na adrese Partyzánská 24, Praha 7.
